Zprávy

Karel Mellar, MP Ostrava: Za spoustu věcí v životě vděčím právě psům // Humans of NATO Days

Karel Mellar působí u Městské policie Ostrava téměř 25 let a kynologii se věnuje už od dětství. Specializuje se na obrany a figurování a za svou kariéru vedl i vycvičil řadu služebních psů. Aktuálně slouží s německým ovčákem Eliotem Ma-La-No Opava. V rozhovoru popisuje, jak vypadá práce městského kynologa, co obnáší výcvik i každodenní soužití se služebním psem a jak vzniká silný vztah mezi psovodem a jeho čtyřnohým kolegou. Sdílí také zkušenosti z ukázek pro veřejnost, včetně Dnů NATO v Ostravě & Dnů Vzdušných sil AČR, a připomíná, jak se ke služebním psům správně chovat.

Můžete nám na začátek představit sebe i svého aktuálního čtyřnohého kolegu?
Jmenuji se Karel Mellar, je mi 51 let a kynologii se věnuji od svých 9 let. Od začátku jsem se věnoval německým ovčákům, kterým jsem zůstal věrný dodnes. Přestože mám rád všechny disciplíny sportovní kynologie, mou hlavní činností – spíše životní náplní – jsou obrany a figurování.
Mým současným parťákem je šestiletý dlouhosrstý chovný německý ovčák Eliot Ma-La-No Opava, který je vnukem mého předchozího služebního psa Yettiho ze Stříbrného kamene.

Pro Městskou policii pracujete už 25 let. Co vás přivedlo ke kynologii a práci u Městské policie Ostrava? Byl to váš dětský sen?
Ano, u MP působím necelých 25 let. Tím, že jsem se kynologii věnoval už od dětství, v dospělosti už jsem tuto zálibu jen dále rozvíjel. Postupně jsem se začal věnovat přípravě služebních psů pro armádu, pomáhal jsem kamarádům u policie, věnoval se figurování a tréninkům s vězeňskou službou. Poté přišla nabídka od Městské policie Ostrava, kde v té době sloužili i psi od nás – a už jsem tam zůstal.

Co vás na kynologii i po tolika letech nejvíc baví?
Pro mne je to spíš životní náplň. Takže asi samotná kynologie a vše, co to obnáší. 

Za léta služby jste pracoval s několika psy. Když Váš psí parťák odejde do důchodu, necháváte si jej u sebe? Máte i nějakého psa, se kterým jste nesloužil?
MPO má systém, kdy je pes v majetku psovoda. To mi plně vyhovuje a pes je se mnou neustále – jezdí se mnou do práce i z práce a po celý život je členem rodiny. Po odchodu do důchodu pak zůstává u mě.

Psů jsem měl vždy několik. V současnosti mám kromě aktuálně sloužícího Eliota také jeho předchůdce, třináctiletého Amira Jesenius, a nejmladšího Groota Ma-La-No Opava, se kterým aktivně cvičí a účastní se soutěží můj syn.

Jak vypadá typický den kynologa Městské policie? Kolik času trávíte výcvikem psa a jak probíhá?
Typický den asi ani neexistuje. Začíná však vždy přípravou psa a venčením. Tím, že jsou psi s námi po celou směnu, je potřeba, aby se pravidelně z auta protáhli a proběhli. Součástí práce je také výcvik s kolegy – například vyhledávání v objektech, v terénu nebo obrany. Výcvik ale samozřejmě neprobíhá jen v pracovní době. Tím, že máme psy doma, zařazuji stopy a poslušnost i mimo službu, například když jsem na tréninku se synem nebo s kamarády. A kolik času to zabere? Hodně – ale raději to už ani nesleduji.

Co je podle vás nejdůležitější pro úspěšnou spolupráci mezi psovodem a jeho čtyřnohým parťákem?
Určitě si musí „sednout“. Ne vždy se to povede, ale pokud má ten dvounohý člen týmu štěstí na psa a vloží do toho empatii, trochu zdravého rozumu, odbornosti a také pochopení v případě, že ho pes hned nepochopí, mohou společně vytvořit úspěšný tým.

Říká se, že každý majitel německého ovčáka si tajně přeje, aby jeho pes někdy někoho zakousl. Naplnilo se to při vaší službě nebo psi mají dostatečný odstrašující účinek?
Tady se musím přiznat, že o tom přání nevím. Možná to souvisí s tím, že každého psovoda zajímá, jestli měl výcvik a příprava smysl a přinesly výsledky. Ve sportu si to ověříme na soutěžích, ale otázka, zda pes, který je trénován k zákusům do ochranných pomůcek, jako je ringo oblek, manžety apod., bude při ostrém zákroku fungovat i bez těchto pomůcek, napadne asi každého psovoda.

Myslím si však, že většina služebních psů s tím rozhodně problém nemá. Naštěstí navíc služební psi stále působí jako účinný odstrašující prostředek.

Na akcích pro veřejnost Vás návštěvníci často mohou vidět i jako figuranta. Na to ale musí mít člověk udělané zkoušky. Můžete nám tuto roli přiblížit?
Dříve stačilo, aby člověk neměl strach. Určitě je ale vhodné si občas zatrénovat s někým, kdo se chová přirozeně, bez návyků a pohybů zkušeného figuranta.
Ve sportovní kynologii musí mít figurant pro účast na akcích zkoušky – nejen kvůli tomu, aby mohl rozhodčí objektivně posoudit daného psa, ale také kvůli minimalizaci rizika zranění jak psa, tak figuranta. Chceme, aby psi byli rychlí, tvrdí, nekompromisní, ale zároveň ovladatelní. To klade vysoké nároky především na figuranty – jejich odbornost, zkušenosti i fyzickou kondici.
U služební kynologie to platí stejně. Zkoušky sice většinou nejsou vyžadovány, ale řada služebních figurantů vychází právě ze sportovního prostředí. I při výcviku služebního psa je nutné dodržovat zásady metodiky – figurant musí přesně vědět, co v dané fázi dělat a jak reagovat na různé situace. Je důležité si uvědomit, že případné chyby se neprojeví na soutěži, ale mohou se ukázat až při ostrém nasazení.

Ani na veřejných akcích nejde jen o samotný zákus. Je potřeba neustále sledovat, zda celá situace probíhá správně a zda pes správně vyhodnotil situaci. Už se mi například stalo, že jsem musel rychle reagovat na dítě, které vběhlo do prostoru ukázky právě ve chvíli, kdy pes běžel k zákroku.

Co vás práce kynologa naučila o lidech?
Práce kynologa je jako každá jiná – a zkušenosti s lidmi se odvíjejí od toho, s jakými lidmi se setkáváte. Věřím, že ty negativní zkušenosti na mně snad nezanechaly následky.

Tušíme, co jste vaše psy naučil vy, ale co naopak naučili oni vás?
Když jsem nedávno bilancoval minulost, musel jsem si přiznat, že za spoustu věcí v životě vděčím soužití a práci se psy. Především v začátcích, jak už jsem říkal, prvního psa jsem dostal v devíti letech.

Naučilo mě to například zodpovědnosti, o psa bylo potřeba se postarat. Když se nedaří, člověk se nesmí vzdávat, ale musí hledat způsoby, jak problém vyřešit. Při výcviku pak, jak psovi vysvětlit a motivovat ho k tomu, co po něm chceme. Taky pracovat důsledně a trpělivě… i když s tím mám občas problém. Prý někdy věci vysvětluji – i lidem – až příliš do detailu.

Jste aktivní i v kynologii mimo službu. Zbývá vám čas i na zájmy a aktivity, které se psy nesouvisí?
Kdybych řekl, že zbývá dost času, nebyla by to úplně pravda. Ale snažím se a občas si musím ukrojit čas i na rodinu a dům – a to je pak spíš takový relax.

Jaké vlastnosti musí služební pes mít, aby byl úspěšný? Jak dlouho trvá, než pes a kynolog vytvoří pevný tým?
To je velmi často pokládaná otázka. Určitě by měl mít pes stabilní a vyrovnanou nervovou soustavu, být učenlivý a bez negativních reakcí na povrchy či zvuky. Ale za mě je klíčová hlavně ochota pracovat – musí být dobře motivovatelný a kooperativní s psovodem, aby měl přirozenou chuť pracovat pro něj. Důležitý je také zdravotní stav a univerzálnost.
Proto jsou všichni moji služební psi zároveň i chovní. Kvůli co nejlepší souhře připravuji své služební psy už od štěněte, takže tým začínáme budovat od samého začátku.

Co byste chtěl, aby si návštěvníci odnesli z vašich ukázek na akcích?
Většinou se jim snažíme ukázat, co psi umí, ale zároveň nám jde taky o to, aby je to bavilo. Takže už nám psi skákali a kousali přes auto, do auta, na střeše auta, na stole, přeskakovali přes kolegy ze skupiny pořádkové služby, kousali dva psi najednou, kdy jeden skákal přes auto a druhý šel ze služebního auta za jízdy, v simulované restauraci, v jedné scéně jsme dokonce i „zapálili“ kolegu. A spoustu dalších modelových situací. Přiznám se, že už nám trochu dochází inspirace a nápady. Často se necháváme inspirovat případy, které se opravdu staly, ale vždy je do nich zakomponován pes.

Určitě bych ale rád, aby si návštěvníci odnesli i informace, například to, že pes pro nás není jen pracovní nástroj. I když je služební, nelze ho při práci rušit, chtít ho hladit, volat na něj nebo na něj pískat s představou, že mu to nevadí.

Už jste to trochu načal - jak se ke služebním psům chovat?
To je jedna z věcí, kterou se snažíme vysvětlovat i na prezentacích – že přistupovat ke psovodovi se psem s tím, že „nejsou zlí a pes to pozná“, je spíš lidová pověra. Za mě je to tak, že nechat psa mazlit se s cizími lidmi a pak po něm chtít, aby stoprocentně pracoval při zákroku proti dalším cizím lidem, je kontraproduktivní a může mu to zbytečně vytvářet zmatek v hlavě.
Proto se vždy omluvím s tím, že si to nepřeji, a myslím, že by to stejně jasně dal najevo i Eliot.

Vzkaz by tedy byl v tomto duchu: rádi si popovídáme, odpovíme na otázky, případně se i vyfotíme, ale psa si pomazlíme a odměníme sami. A samozřejmě i slova chvály potěší a jsme za ně vděční.

Můžete nám prozradit, nějakou zábavnou nebo zajímavou historku, která se Vám přihodila během Dnů NATO v Ostravě & Dnů Vzdušných sil AČR? Nebo nějakou nezapomenutelnou historku se svým služebním psem, o kterou se můžete a chcete podělit?
Prezentace a ukázky, hlavně na Dnech NATO v Ostravě & Dnech Vzdušných sil AČR, jsou spíš o stresu a snaze, aby všechno vyšlo tak, jak má.
Napadá mě historka ze starší doby, kdy jsme chtěli prezentovat práci psa v náhubku. Před scénkou jsem stál mezi diváky v košili a kravatě a jako „náhodný divák“ jsem neustále provokoval policistu. Psovod mě měl pak vyzvat, ať si to jdu vyzkoušet proti psovi. Problém ale byl v tom, že jsem stál vedle velmi rázného diváka, který se rozhodl „provokatéra“ vyřešit po svém. Nakonec mě tak kolega se psem musel zachraňovat spíš před diváky.

Co byste vzkázal někomu, kdo sní nebo přemýšlí o práci kynologa?
Vzhůru do toho, pořídit štěně, začít cvičit a připravit se na to, že psa nelze vypnout. Venčit se musí i v dešti a sněhu, pes nemá dovolenou, takže je potřeba se jí téměř vzdát také. A také neustále vysvětlovat lidem kolem sebe, kteří to stejně nepochopí, že byste přesto neměnili.

Chtěl byste na závěr ještě něco dodat?
Spíš bych chtěl poděkovat za možnost na dalším místě přiblížit naši problematiku.