Zprávy

Kpt. Radek Vrabec, pozemní síly: Vždy mě lákaly výzvy, co nejsou pro každého // Humans of NATO Days

Co všechno znamená být „očima a ušima“ velitele v terénu? To nám prozradil kpt. Radek Vrabec, který působí jako zástupce velitele průzkumné roty u 102. průzkumného praporu v Prostějově. V rozhovoru mluvil o cestě k výsadkovému průzkumu, o náročném výcviku i o tom, proč u jejich práce neexistuje stereotyp. Přiblížil nám i zkušenosti ze zahraničních misí v Afghánistánu a Mali, nasazení během pandemie v nemocnicích i spolupráci s vrtulníkovým letectvem při ukázkách na Dnech NATO v Ostravě & Dnech Vzdušných sil AČR i mimo ně.

Můžete se nám na úvod představit?
V Armádě České republiky sloužím již čtrnáctým rokem a v současné době zastupuji pozici zástupce velitele průzkumné roty u 102. průzkumného praporu v Prostějově. Moje práce je pro mě spojením disciplíny, neustálého sebezdokonalování a zodpovědnosti za lidi, kterým velím a se kterými sloužím.

Proč jste se rozhodl dát k Armádě České republiky?
Nebyla to úplná náhoda. Vždy mě lákaly výzvy, které nejsou pro každého a prostředí, kde slovo a charakter mají svoji váhu. Chtěl jsem vykonávat profesi, která má hlubší smysl, která mě prověří po fyzické i psychické stránce a nabídne mi dobrodružství, které člověk v běžném civilním životě jen těžko pozná. V armádě jsem našel přesně ten balanc mezi zodpovědností a akci, který jsem hledal.

Své studium na Velitelství výcviku – Vojenské akademii ve Vyškově jste zakončil s oceněním pro nejlepšího absolventa. Byl to Váš cíl? A má ocenění – pamětní meč – své čestné místo?
Ano jak jste zmínila, tak své studium na Velitelství výcviku – Vojenské akademii ve Vyškově jsem zakončil s oceněním pro nejlepšího absolventa. Upřímně řečeno, získat ocenění nebylo mým primárním cílem. Nastupoval jsem s tím, že chci vytěžit maximum sám ze sebe, chtěl jsem se zdokonalit, získat nové vědomosti a zkušenosti, které bych potom mohl využít u jednotky. To nejdůležitější, co jsem si odnesl, byla ale nová přátelství a vazby s lidmi, které přetrvávají doposud. To, že jsem na konec dosáhl nejlepších výsledku vnímám jako takovou sladkou tečku. A co se týče meče, ten mi samozřejmě visí v kanceláří na čestném místě, jako největší úspěch mé kariéry to ale nestavím. Největším úspěchem beru vítezství na soutěží průzkumných hlídek, na tento úspěch vzpomínám podstatně častěji.

Jste zástupcem velitele průzkumné roty u 102. průzkumného praporu v Prostějově. Jak vypadá Váš typický pracovní den? Jaká je vaše pracovní náplň?
Stereotyp u nás nenajdete. Jako garant za výcvik trávím spoustu času plánovaním výcviku a administrativou, ale těžiště mé práce je s jednotkou u jejich výcviku. Zaměřujeme se především na tělesnou přípravu, střeleckou a taktickou přípravu, které u nás jdou ruku v ruce. Jedno bez druhého v reálném nasazení nefunguje. Naše práce je velmi specifická a na každého jednotlivce jsou kladeny vysoké nároky. Jsme výsadková jednotka, takže naše zasazení probíhá také na padácích, což vyžaduje preciznost a naprosté soustředění. Ostatně i proto hrdě neseme název 102. průzkumný prapor generála Karla Palečka. Generál Paleček byl zakladatelem našeho výsadkového vojska.

Co si máme představit pod pojmem průzkumu. Jaké plníte úkoly?
Průzkum v našem pojetí představuje komplexní činnost zaměřenou na získávání včasných informací o protivníkovi a terénu. Jsme v podstatě ,,očima a ušima“ velitele. Našim úkolem je nepozorovaně proniknout do zájmového prostoru, ať už v blízkosti vlastních jednotek, nebo hluboko do týlu nepřítele a získat data, která jsou kritická pro rozhodování a úspěch celé operace.
V praxi to znamená dlouhé hodiny skrytého pozorování, monitorování pohybu techniky, nebo vyhledávání cílů a to za jakýchkoliv meteorologických podmínek a v jakémkoliv prostředí.  Informace jsou v moderním konfliktu tím nejcennějším artiklem, umožnují nám předvídat kroky protivníka a eliminovat překvapení. Průzkum tedy není jen o odvaze být v první linii, ale především o trpělivosti, preciznosti a schopnosti analyticky vyhodnotit to, co v terénu vidíme.

Při ukázce na DN spolupracujete s 22. zVZ. Probíhá tato spolupráce podobně, jako to mohou vidět návštěvníci, nebo jak se v praxi liší?
Ukázka pro veřejnost je efektní show, kde jde o čas a vizuální dojem. V praxi je to mnohem syrovější. Spolupráce s 22. základnou vrtulníkového letectva je u nás na praporu pravidelnou
a nedílnou součástí výcviku naších jednotek. Zatímco na Dnech NATO lidé vidí adrenalin, v areálu jsou za tím hodiny suchého nácviku, kde se zaměřujeme na detaily, preciznost a dodržení bezpečnostních opatření, tak aby se nestalo nic vojákům, technice a především divákům.

Vyzkoušel jste si i roli komentátora. Co je vám bližší – sledovat jednotku z odstupu, nebo se přímo účastnit akce?
Toto je těžká otázka. 3x jsem se byl na Dnech NATO jako velitel skupiny a velel průzkumné skupině přímo během akce. Samozřejmě mi ten adrenalin, a to být součástí té dynamické ukázky chybí. Letos jsem ale poprvé zažil být v opačné pozici. Podílel jsem se na plánování, účastnil se plánovacích konferencí a samotnou ukázku jsem řídil z věže, odkud jsem ji i komentoval. Byla to pro mě skvělá a cenná zkušenost. Viděl jsem tu obrovskou porci odvedené práce. Člověk si uvědomí, jak náročné je všechno zkoordinovat. Od logistiky až po mnohdy vteřinovou synchronizaci s letectvem. I když mě to k té akci v terénu pořád táhne, jsem rád, že jsem mohl nahlédnout pod pokličku a vidět celkový obraz. Obojí má své a obojí mě posunulo dál.

Byl jste i na nějakých misích? Jestli ano, můžete nám je krátce popsat?
Mám za sebou mise a působil jsem například v Afghánistánu, nebo africkém Mali. Zážitku z mise je hodně, ať už těch dobrých, až po ty špatné. Mise Vás jako člověka i vojáka nesmírně posune. Intenzita výcviku a nasazení v reálnem prostředí je tam mnohem vyšší, než v domácích podmínkách. Půlroční odloučení od rodiny a přátel Vás naučí vážit si věcí, které doma bereme jako samozřejmost. Spoustě vojáků tyto zkušenosti zásadně změnily život. Profesně Vás to formuje. Nejsilnějším zážitkem pro mě zůstane ta neuvěřitelně úzká vazba v týmu. V extrémních podmínkách zjistíte, kdo lidé kolem vás skutečně jsou a aspoň u nás na jednotce to ještě prohloubilo ty profesní vztahy do těch více rodinných.

Spolu s dalšími kolegy jste byl nasazen i na jedné nelehké tuzemské „misi“ – během koronavirové pandemie jste pomáhali v nemocnici. V jednom rozhovoru jste zmínil, že to bylo náročné hlavně po psychické stránce – být v tak těsném kontaktu s pacienty bez rodin po mnoho týdnů, navíc v přímém ohrožení nákazy, muselo být opravdu těžké. Jak na toto období / tuto zkušenost vzpomínáte s odstupem času?
Na toto období vzpomínám s velkým respektem. Naše skupina z Prostějova byla mezi prvními, které armáda do nemocnic vyslala. Nevěděli jsme co nás čeká. Bylo to něco úplně jiného, než na co jsme běžně cvičení. Místo taktiky a zbraní, jsme museli řešit základní péči o pacienty, pomáhat s hygienou pacientu, mnohdy jsme tam pro ně byli jako lidská opora. Emočně to bylo opravdu těžké. V nemocnicích jsme se setkali se spoustou silných a mnohdy smutných příběhů lidí, kteří bojovali o život bez možnosti mít u sebe své blízké. Ukázalo nám to ale, že naše spolupráce s IZS je smysluplná a že pomáhat naším občanům v krizi je stejně důležité jako jakýkoliv jiný vojenský úkol.

Je něco, co by na Vás lidé nikdy neřekli?
Tady by se nabízelo říct, že se jako výsadkář bojím výšek, ale to bych lhal, ty mi opravdu nevadí. Mnoho lidí je ale překvapených, když jim vzhledem k mému vzrůstu a proporcím řeknu, že na horor se s nimi rozhodně koukat nebudu. Vážně je nemám rád, protože se u nich prostě bojím. Každý máme svého strašáka a já si raději držím adrenalin reálně v terénu, než doma v obýváku u televize.

Co byste chtěl, aby si návštěvníci odnesli ze Dnů NATO – po zhlédnutí ukázky, kterou jste komentoval, nebo po návštěvě statické expozice 53. pluku průzkumu a elektronického boje?
Přál bych si, aby si lidé ze Dnů NATO odnesli to a věděli, že naše technika je sice působívá, ale její srdce tvoří lidé, profesionálové, kteří jsou ochotni pro bezpečí této země obětovat mnoho. Chci, aby odcházeli s pocitem, že mají armádu, na kterou se mohou kdykoliv spolehnout. V dnešní době je víc něž kdy jindy jasné, že bezpečnost není samozřejmostí a že být součásti takto silného spojenectví nám dává jistotu, kterou bychom jako samostatný stát hledali jen těžko.

Co byste vzkázal někomu, kdo zvažuje kariéru v Armádě České republiky?
Vzkázal bych, že Armáda není jen práce, je to životní styl. Pokud hledáte snadnou cestu, tak tudy nepovede. Ale pokud chcete zjisti, kde jsou vaše skutečné hranice, získat kolegy/přátele, kteří Vás nenechají ve štychu a dělat něco, co má opravdu smysl, pak neváhejte. Připravte se na tvrdou práci, ale věřte mi, že když si poprvé obléknete uniformu a víte, že jste to zvládli, stoji to za to.